Národní park Mt Aspiring, Nový Zéland | Novozélandská divočina – vzhůru za dobrodružstvím

Národní park Mt Aspiring byl založen roku 1964 a stejně jako některé z dalších parků Nového Zélandu je součástí Te Wahipounamu a tedy na Seznamu světového přírodního dědictví. Je dokonale vyváženým koktejlem odlehlé divočiny, vysokých hor a nádherných říčních údolí, skutečný ráj trempů a naprostá povinnost pro horolezce - zdejší výhledy a scenérie jsou nekonečné, pohlcující a nezapomenutelné.

Se svými 3500km2 je třetím největším národním parkem na území Nového Zélandu po NP Kahurangi na severozápadě Jižního ostrova a NP Firodland, se kterým sousedí svou jižní hranicí. Obkročmo sedí na jižním konci masivu Jižních Alp, po boku s nejbližšími zástupci civilizace – městy Wanaka, Queenstown, Te Anau a malou obcí Glenorchy. Díky této úctyhodné rozlehlosti zahrnuje rozmanité tvary povrchu zemského a různá biologická prostředí – od ledovci pokrytých vrcholů a sněhových plání, kolmých skalních strží a horských luk po zalesněné rokle a klidné říční nivy. Většina parku je tak odlehlá že podněcuje fantazii až k tajuplným představám a ty úplně nejzapadlejší kouty zůstávají dosud nedotčeny lidskou přítomností.

Park se rozpíná po délce 140km od Haastova průsmyku po zalesněný hřeben Humboldt Mountains nad jezerem Lake Wakatipu. Paradoxně jsou nejznámější části parku každá přesně na jeho opačném konci – prvotřídní a jeden z nejvíce navštěvovaných trampských treků – Routeburn Track – na jihu, oblast Makarora a široké glaciální údolí Matukituki Valley na severu. Na území parku se také farmaří - na půdě pronajímané farmářům vládou se pasou tisícihlavá stáda ovcí nejčastěji plemene High Country Merino, jejichž vlna dostala Nový Zéland do světových map.

Nejvyšší horou Národního parku Mt Asipiring je stejnojmená a skutečně ctižádostivě se vypínající třítisícovka – nejvyšší a nejvíce ledovci pokrytá hora mimo národní park Mt Cook, kde se jinak nachází většina respektovaných velikánů. Věkovitý led vymodeloval Mt Aspiring (3027m.n.m.) do tvaru čtyřstranné pyramidy, srovnatelné se švýcarským Matterhornem, zejména při pohledu ze západu. Ledovcový hrot vrcholu hory se jako špičaté kopí zvedá do výšky 700m nad největší ledovce parku – Bonar, Therma a Volta, které všechny stékají do okolních údolí v trempařském světě zvučných jmen - Waipara, Arawhata a Waiatoto.

Maoři dobře věděli o existenci hory Mt Aspiring staletí před prvním příchodem Evropanů - znali ji pod jménem Titiea, tedy “třpytící se vrchol”. Byly to právě maorské stezky, které tehdy vedly nynějším parkem a které Maoři využívali při hledání cenného nerostu – zelenokamene Pounamu (jadeit, greenstone). Ten byl ceněn jako materiál pro výrobu nástrojů, zbraní a ornamentů, tolik důležitých v maorském náboženství a způsobu života, zvaného Maoritanga. Poté co do oblasti dorazili evropští přistěhovalci, byla většina vhodného území parku přeměněna na farmy a důkladně prozkoumána při hledání zlata a minerálu zvaného scheelite.

Turistickému ruchu byl položen základní kámen koncem 80. let 19. stol., kdy tehdejší turisté již mohli využít nájemného průvodce a vydat se s ním po předchůdci nynějšího Routeburn treku. Výrazné popularitě se tento národní park v oblasti jezer Lake Wakatipu a Wanaka těší od nepaměti díky “extraordinérním scenériím”, jak bylo uvedeno v návštěvní knize trempské chaty jedním z turistů.

Budeme-li se na NP Aspiring dívat z pohledu rekreačního využití, pak bychom v něm mohli identifikovat čtyři zóny – a právě jižní kvadrant je favoritem trempů a preferovanou destinací zahraničních návštěvníků. Malá ale o to významější obec Glenorchy, jež je po právu vnímána jako brána do Národního parku Mt Aspiring na konci silnice z Queenstown, poskytuje turistům veškerý servis coby poslední zastávka na cestě za dobrodružným několikadenním putováním. Dvě dopravní společnosti, kultivovaný kemp s malým infocentrem a smíšeným zbožím, motel, dvě hospody a vynikající kavárna, v případě nouze lékař a sídlo místního týmu zmiňovaného DOC – to vše zajišťuje pohodový přesun návštěvníků z civilizace do divočiny a zpět. Najdete zde také několik operátorů a provozovatelů turistických atrakcí jako je jetboating (jízda na tryskových člunech), vyjížďky na koních nádhernou krajinou Pána prstenů, skydiving, průvodcované vyjížďky terénními vozy za hranice národního parku, canyoning či kayaking. Před necelými 150 lety to však v Glenorchy vypadalo podstatně jinak...

Původně převážně skotská osada založená o sto let dříve než NP Mt Aspiring, tedy roku 1864, sestávala v prvních letech své existence z několika budov, sloužících pastevcům a pracovníkům na vznikajících farmách. Do povědomí veřejnosti se však dostala koncem 80. let 19. stol. díky objevení zlatých ložisek v naplaveninách okolních řek, vlévajících se do jezera Wakatipu a na jejich přítocích. Zlatá horečka, jak už to bývá, do vsi překotně vtrhla a přivedla s sebou davy prahnoucí po rychlém zbohanutí. Horníci vystavěli své chaty zejména v ústích malých potoků kde byla pravděpodobnost nálezu nejvyšší a obec zaznamenala první větší rozvoj. Zlato bylo bohužel vytěženo během několika málo let a jedinou produktivní těžbu nakonec vykázala pouze Invincible Mine – důl v údolí Rees Valley.

Co však pro Glenorchy znamenalo jednoznačný převrat, byl nález scheelite. Tento minerál byl pojmenován po švédském chemikovi C. W. Scheelem, který v 18. století pracoval s obsahem wolframu v rudě obsaženém. Místní obyvatelé říkali nerostu “bílý Maor” a dodnes je hojně využíván v průmyslu. Scheelite byl v podstatě náhodně objeven v tenkých, nesouvislých vrstvách různě rozmístěných v břidličných horách v okolí Glenorchy již prvními zlatokopy, komerčně se ale s těžbou započalo až po roce 1902. Během svých nejproduktivnějších let na šachtách a těžebních bateriích pracovala většina mužské populace Glenorchy, nebo pokud ne přímo na šachtách, byli zcela jistě do těžby scheelite zaintersovaní jinak – dopravou, zásobováním, údržbou k šachtám vedoucích stezek či obhospodařováním tažných koní a volů, a tak byla po tuto dobu obec na těžbě víceméně závislá. Zájem o scheelite, tento neobvykle těžký kámen s vynikajícími vlastnostmi (tvrdost, odolnost vůči nárazu, elasticita při výbuchu) byl nejvyšší v období válek, kdy se používal při výrobě zbraní. Poslední pokus o zachování těžby v roce 1968 neuspěl a veškerá aktivita v Richardson Mountains tak zcela utichla. Vlastně – zase tak docela ne... Celá oblast je jako připomínka zašlých časů dřiny protkána sítí buldozery vybudovaných stezek, které jsou dnes využívány jako trampské treky. Oblasti se maorsky říká Whakaari (doslova “vyzdvižená země”) a díky neotřele zpracované info stezce se můžete vydat po stopách místní historie. Po hornících také zbylo několik různě zachovalých jednoduchých chat z tolik populárního vlnitého plechu. Pokud do těchto končin zavítáte, nenechte se odradit zdánlivou nehostiností holých břidličných kopců – odměnou vám budou unikátní výhledy na okolní dech beroucí panoramata a dotyk minulosti.

Přes zajímavou minulost se však do Národního parku Mt Aspiring v drtivé větsině nepřijíždí za dějepisem, nýbrž za aktivní horskou turistikou. Stačí obout trekové boty, dobře se vybavit vhodným nepromokavým oblečením, zásobou jídla a hlavně nezbytnými informacemi – a ponořit se do zeleně pabukových hvozdů.

Na některé z túr v parku se může vydat i absolutní “greenhorn”, tedy není třeba být zrovna aktivním trempem aby jste se prošli po skvěle udržovaném Routeburn treku. Většina z nich si však zaslouží velkou dávku respektu a pokud o nich uvažujete, měli byste přinejmenším oprášit své základní vědomosti z dob působení ve Skautu či získané na letních táborech... Stejně jako jinde na Novém Zélandu jsou i treky v NP Mt Aspiring pod správou zmiňovaného DOC. Ten dohlíží jak na jejich údržbu, tak na bezproblémový provoz horských chat, na kterých se předpokládá že během svého pochodu přespíte. DOC má na starost také informační centra která najdete v každém větším městě a která je více než vhodné navštívit před plánovanou túrou - zjistit si aktuální informace o počasí, stavu treků, výšce hladin toků přes které budete přecházet a zakoupit si lístky na chaty. Treky jsou totiž různé úrovně nejen co do náročnosti, ale take co do kvality servisu. Na většině těch vícedenních budete spát v chatách a na ty je třeba mít předem zakoupeny lístky. Chaty jsou velmi jednoduché, obvykle sestávají ze společenské místnosti a kuchyňky s dřezem a tekoucí vodou a extra ložnice s palandami a matracemi. Toalety jsou převážně suché, na trecích vyššího standardu splachovací a na většině pracují správci (wardens), kteří mají právě jejich údržbu na starost. Ti od vás také budou vybírat lístky a obvykle vám s nadšením povypráví o dané lokalitě. Pokud tedy na nějakého takového sdílného narazíte, neváhejte s ním večer posedět – máte šanci se dozvědět zajímavé informace o přírodě či geologii, nebo zážitky a příhody z národního parku.

Ty nejkomfortnější treky, kde kromě všeho ostatního najdete v sezóně dokonce i plynové vařiče, tedy kategorie Great Walks, spadají pod rezervační systém DOC a bez předchozí rezervace se v podstatě na trek nedostanete. Rezervaci je možné provést online prostřednictvím webových stránek DOC nebo přes některou z cestovních kanceláří, což je pro našince také téměř jediná šance – vzhledem k faktu, že většina míst je plná i půl roku předem.

Právě jedním z treků Great Walks je i synonymum novozélandské přírodní krásy – zmiňovaný Routeburn Track. Jeho jméno je mylně a často bohužel oficiálně překládáno jako “Spálená stezka”, slovo burn je však skotským výrazem pro potok (stejně jako další v regionů – Rockburn, Beansburn...). Jít ho můžete z obou stran – začíná buď zhruba 20km od Glenorchy u nově vybudovaného přístřešku DOC a končí na silnici do světoznámého fjordu Milford Sound, v místě zvaném The Divide. K oběma místům je mít třeba zajištěnou dopravu – na hodné řidiče se nedá vždy spoléhat a nechávat auto na některém z přilehlých parkovišť se nemusí pokaždé vyplatit. Celá túra měří 32km a přechází průsmyk Harris Saddle/Tarahaka Whakatipu v nadmořské výšce 1255m. Obyčejně na něm pohodlnou chůzí strávíte 3 dny a dvě noci, ale dopřát si můžete i několik bočních treků – nádherné výhledy do údolí řeky Hollyford se vám otevřou ze skalnatých výšin vrcholku Conical Hill, do nížin řeky Routeburn se podíváte díky odbočce do North Branch, nebo si můžete vychutnat pohled na malebná jezírka na náhorní plošině Key Summit. Routeburn Track lze také kombinovat s dalšími populárními treky v lokalitě jezera Wakatipu – přechodem přes Greenstone Saddle se dostanete na okruh Greenstone-Caples Tracks, z něhož se dá pokračovat do rozlehlých plání před Mavora Lakes. Náročnější variantou může být přechod přes Sugar Loaf do strmého údolí řeky Rockburn a dále k jezeru Sylvan. Pro všechny tyto možnosti vřele doporučuji topomapy 1:50000, k dostání v každém infocentru DOC.

Routeburn Track navštíví během jedné letní sezóny přes 20000 návštěvníků, což je statistika téměř strašidelná... Pokud tedy netoužíte po opakovaném “hi” každých 10 minut vaší túry, pak byste měli vědět, že v lokalitě můžete absolvovat další, neméně atraktivní ale stále ještě méně obsazovaný Rees-Dart Track. Tato velmi scénická, o něco na fyzičku náročnější túra vás během 4-5 dní provede přes dvě údolí úchvatných řek Rees a Dart, kolem velkolepé dominanty - hory Mt Earnslaw a přes minimálně jedno sedlo (Rees Saddle, 1447 m.n.m.). Dle chuti či počasí na ní tak můžete strávit v horských chatách 3-4 noci. Během cesty se totiž nabízí extra výstup kolem najestátného ledovce Dart Glacier do dalšího ze sedel – Cascade Saddle, které je spojkou se severní stranou NP Mt Aspiring – částí přilehlou k údolí Matukituki a městu Wanaka. Tento boční trek je však pouze pro zkušené trempy – za pěkného počasí tu o nic nejde, ale díky mnoha potokům vedoucím z hor přes trek a ústících do řeky Dart River, se zejména za jarního tání a silných dešťů stává cesta velmi riskantní. Nedávné úmrtí mladé turistky která podcenila rozbouřený potok je toho smutným dokladem...

Rees-Dart Trek nabízí bezkonkurenční zážitek v podobě drsnějšího putování opravdovou divočinou. Jeho provoz je omezen víceméně na hlavní letní sezonu, kdy nehrozí lavinové nebezpečí v jinak velmi aktivní zóně. Prudké skalní stěny jsou častými lavinami doslova vymleté a trek vede přes mnoho z nich. Během zimy až do jasného odtátí většiny sněhových rezerv jsou také sejmuty některé ze strategických mostů, takže se trek stává schůdný opravdu pouze v létě. Na začátek i z konce treku je opět třeba mít zajištěnou dopravu.

Pro jakýkoliv pohyb po místních horách je velmi užitečné před cestou vyplnit tzv. Intention Form. Jednoduchý dotazník, ve kterém sdělíte mimo vašeho jména směr zamýšlené cesty, kolik lidí je na cestě s vámi, jak dlouho na cestě budete a zejména kdy se plánujete vrtátit. Pro iniciování jakékoliv záchranné akce je rozhodující tzv. Panic Day, tedy den, kdy už jste o sobě měli dát zcela jistě vědět. Spodní část formuláře si ponecháte, horní před cestou vhodíte do předem určené schránky DOC. Po skončení cesty pak do schránky vhodíte také druhou část dotazníku, čímž potvrdíte, že jste se v pořádku vrátili.

Stejně jako kdekoliv jinde na Novém Zélandu vás může i tady na trecích zaskočit počasí. Lépe řečeno - je to více než pravděpodobné. Pokud vám však štěstí právě nepopřeje a obloha se bude mračit – neklesejte na mysli. Říká se, že zážitek má být především silný... A o takové v Národním parku Mt Aspiring opravdu nouzi mít nebudete.

V upravené podobě vyšlo v monotéma čísle "Nový Zéland" magazínu Země Světa (červen 2009)

Vlaďka Kennett