Jihozápadní oblast Jižního ostrova Nového Zélandu známá pod jménem Waitutu, odjakživa patřila k málo osídleným lokalitám. Původní maorští obyvatelé tato místa navštěvovali za účelem obživy z moře, řek a lesů, ale nikdy se zde nezabydleli. Velrybáři využívali pobřeží jako místo odpočinku, dřevorubci se ho snažili vymýtit. Přes snahy osadníků ovládnout pobřeží to byly zejména nepříznivé okolnosti, které zabránily dalšímu rozvoji těžby dřeva – ku prospěchu dalších generací...
Fotogalerie z řeky Wairaurahiri a z pralesa Waitutu
Příchod lidí
Maoři tuto oblast navštěvovali již ve dvanáctém století, jejich stezky vedly s největší pravděpodobností po plážích a po terasách nad útesy, zajišťovaly přístup k řece Wairaurahiri a ještě dále. Pobřežní stezka byla prokácena státními zaměstnanci v roce 1896 a zajišťovala alternativní přístup do Cromarty a Te Oneroa, zlatokopeckých osad v zálivu Preservation Inlet.
Roku 1908 byla instalována telefonní linka, která spojovala maják v Puysegur Point s Orepuki. Telefonní linka musela být nákladně a téměř neustále opravována státními zaměstnanci. Spojení bylo často přerušeno - nikdy nebyla nouze o spadlé a přetržené dráty. Izolátory, kusy kabelu a bývalé chaty údržbářů se dosud dají najít v okolí stezky.
Slibné vyhlídky na těžbu dřeva
Prospektoři prozkoumali celou oblast bohatou na mohutné urostlé stromy koncem devatenáctého století. V roce 1916 si ředitelé Marlborough Timber Company, pánové John Craig a Daniel Reese, uvědomili těžební potenciál pobřežního pralesa. John Craig měl vizi moderní pily, kterou postaví v tomto opuštěném koutě Nového Zélandu. Ta měla zpracovávat gigantické stromy deštného pralesa. Pila měla být postavena západně od Mussel Beach, na místě bývalé a dávno opuštěné velrybářské osady. Součástí tohoto ambiciózního projektu byl dovoz nejmodernějšího a drahého strojního vybavení a práce v civilizaci vzdáleném a nehostinném prostředí.
První pila byla postavena roku 1916 u Mussel Beach, v pozdějším Port Craig. Tato pila byla převezena ze zálivu Nydia Bay v Pelorous Sound na severu Jižního ostrova. Jejím hlavním účelem bylo připravit stavební materiál pro novou, moderní pilu s několikanásobně větší produktivitou. S postupným budováním nové pily bylo některé strojní zařízení z té původní použito pro výrobu elektřiny pro pohon přístavního navijáku, chladícího boxu a pro dodávky teplé vody do sociálních zařízení. Během výstavby se bohužel Craig nešťastně zabil když za bouře opustil loď aby zachránil díl strojního vybavení. Po něm pak byla osada pojmenována.
Nejmodernější v Australasii
Od roku 1918 pracovaly obě pily. Ta nová a moderní zaměstnávala 200 až 300 lidí a osada zahrnovala pekárnu, dům s kuchyní, společenskou budovu, hernu s biliárem, školu, knihovnu, chaty svobodných mužů a 25 až 30 rodinných domků. Železniční vlečka vedla středem osady a používala se k zásobování domů dřevem na topení a zajišťování dalších potřeb. V osadě se neplatilo penězi ani se pravidelně nedostávala výplata. Každý měl otevřený účet a útrata se automaticky strhávala z výplaty, která se ukládala v „bance“. Mělo to své výhody - bezhotovostní hospodaření znamenalo nulové problémy, tedy žádné rvačky a sváry. Odsud nikdo nemohl utéct a říkalo se, že práce v Port Craig je horší než vězení. Jednou za čas se konal bál a vzhledem k omezenému počtu (navíc vdaných) žen tančili muži spolu. Spojení se světem zajišťovaly jen lodě přepravující zpracované dřevo a potřebné zásoby pro osadu.
Ve dvacátých letech byla pila největší a nejmodernější na Novém Zélandu s měsíční produkcí 1800 kubíků dřeva. Kmeny byly sváženy z lesa na terasách mezi řekou Wairaurahiri a Port Craig k železniční vlečce. Pro tu byly postaveny ohromné dřevěné viadukty, které přemostily hluboké rokle potoků a říček. Na jejich stavbu muselo být použito tvrdé dřevo australských stromů. Největší viadukt Percy Burn je 125 metrů dlouhý a 36 metrů vysoký – údajně největší na světě dochovaný dřevěný viadukt. Denně přes něj jezdila parní lokomotiva táhnoucí náklad dřeva – 90 tun těžká souprava. Tento viadukt byl zrekonstruován roku 1994, další zbývající roku 1999.
Soumrak osady
John Craig však přecenil množství stromů vhodných k těžbě a podcenil náklady na jejich získávání. K nákladnému boji s divokou přírodou a odlehlostí místa přispěla poslední ránou z milosti Velká hospodářská krize, která měla za následek výrazný pokles cen dřeva a zájmu o něj. Roku 1928 byl provoz pily dočasně zastaven, ale následné období provozu bylo krátké a roku 1932 těžba a zpracování dřeva ustaly nadobro. Za celou dobu provozu pily bylo vytěženo celých 1400 hektarů lesa. Zpráva o ukončení provozu byla zaměstnancům pily řečena pouhý den předem. Mohli si vzít jen své skromné vybavení a na druhý den museli všichni pilu a osadu, kde mnozí po dlouhou dobu žili, opustit.
Pak byly části pily rozmontovány a převezeny k dalšímu použití, domy srovnány se zemí. Definitivním koncem osady byl počátek druhé světové války, kdy se kvůli obavám z možného příchodu Japonců zlikvidovalo veškeré použitelné vybavení přístavu, aby případně nepadlo do rukou Japonců jako potenciální základna.
Rány zaceleny
Dnes je z celé osady k vidění jen několik málo ruin a zachovalá budova bývalé školy, která jako jediná státem vlastněná budova byla ušetřena demolice. Ta je dnes chráněnou památkou a využívá se jako trempská noclehárna. V bývalém přístavu lze spatřit původní vozíky, které navážely kameny na tvorbu hráze, také zbytky nákladního jeřábu. Les se za uplynulých sedm desetiletí neuvěřitelně zotavil a to, že se nacházíme v místě bývalé osady s velikou pilou, jsme poznali jen díky ceduli a travnatému plácku kolem školy. Samozřejmě nesmazatelnou stopou je trať železniční vlečky, jejíž rozměry připomínají regulérní železniční trať. Dnes její velkou částí vede pěší stezka a bude ještě dlouhá desetiletí trvat, než eroze rozmělní železniční náspy a než zářezy do terénu a mohutné dřevěné viadukty podlehnou zubu času.
Pro ty, kteří by chtěli navštívit toto tajemné místo a zároveň prozkoumat okolní krajinu Waitutu na jižním pobřeží – připravte si pohorky a výbavu na několikadenní túru nebo zaplaťte let vrtulníkem či si zkraťte cestu tryskovou lodí. Blízké hory zvedající se z pobřeží, původní deštný prales, divoké řeky a hluboká jezera – tato oblast Národního parku Fiordland stále obsahuje místa, kam lidská noha dosud nevkročila.
Vlaďka Kennett & Martin Slíva
Radlická 142
Praha 5 - Radlice
150 00